Stavba ruprechtovské turbíny
Výstavbu Halladayovy turbíny v Ruprechtově líčí podání druhého mlynáře na zděném větrném mlýně, zapsané v kronice obce Ruprechtova takto: V roce 1882 byl tradiční zděný mlýn se čtyřmi lopatami s otáčivou střechou postižen větrnou smrští. Celá střešní konstrukce mlýna s hřídelem, převody i s částí kamenného zdiva byla vyrvána a smetena do sousedního žlebu. Mlynář Wágner se rozhodl pro modernizaci mlýna. Po získání poznatků o novém větrném motoru mlynář postupoval na svou dobu pokrokovým racionálním přístupem. Nejdříve zhotovil model mlýna s předpokládanou konstrukcí turbíny s dvojicí kormidel, což představovalo tehdy technickou inovaci proti běžným typům tehdejších turbín. Dále zhotovil dřevěné modely všech ozubených převodů a kovových součástek. Jejich originály dal odlít v závodě Wichterle-Kovařík v Prostějově. Poté vyrobil dřevěné technologické zařízení mlýnice. K vybavení turbíny připojil brzdu, ovladatelnou ze všech podlaží budovy.
Instalace turbíny a přestavba mlýna stála údajně 5 600 rakouských zlatých. Za příznivého větru mlýn semlel až 10 metrických centů meliva denně. Pracoval bez závad do roku 1890, kdy Ruprechtov postihla nová vichřice, která servala turbínu opět do blízkého žlebu.
Oprava turbíny si vyžádala 500 rakouských zlatých. Na lešení nad střechou mlýna byly po kládách lany vytahovány všechny součásti. Turbína byla uklínována a zajištěna v otáčivém loži tak, aby se podobné nehody již nemohly opakovat. Stavba turbíny a přestavba mlýna mlynáře Wágnera zcela vyčerpala a zadlužila. Navíc na mlýně ztratil svého syna, který se ztrhal námahou při manipulaci s obilím. Závazky na mlýně kolem 12 000 zlatých a ztráta syna mlynáře zruinovaly. V roce 1894 proto mlýn převzal jeho zeť Robert Gottwald. Ani on nezvládl zadlužení mlýna a v roce 1905 odprodal mlýn svému bratru Antonínu Gottwaldovi, který počal mlýn pronajímat. Jeho další bratr Arnošt Gottwald rozšířil provoz mlýna o pásovou pilu na větrný pohon. Jak dlouho toto zařízení pracovalo a kdy zaniklo, není doloženo.
Po úmrtí Antonína Gottwalda v roce 1917 začal mlýn měnit majitele, jak již bylo uvedeno výše.
Příběh mlynáře Cyrila Wágnera dokládá, jak vysokou daň někdy museli mlynáři platit za snahu o technický a konstrukční pokrok. Přes tragický osud svého tvůrce se jeho turbína nakonec stala příkladem technické inovace moravského větrného mlynářství.
