Halladayova turbína
Původ větrného motoru zděného ruprechtovského mlýna sahá až do zámoří. Severoamerický farmář a konstruktér Daniel Halladay sestrojil kolem roku 1877 větrné oběžné kolo se stavitelnými žaluziemi pomocí středově ovládaných táhel.
Halladay měl v Evropě předchůdce, kteří na různých mlýnech dělali pokusy s různými druhy stavitelných konstrukcí lopatek a žaluzií. Byli to většinou stavitelé, strojníci a konstruktéři, jako například Meikle, Cubbit, Smeaton, Berton a Haverhill. Haverhillovo oběžné kolo postavené v anglickém Suffolku se Halladayově konstrukci již velmi blížilo.
Halladay na rozdíl od svých předchůdců rozdělil žaluzie oběžného kola na jednotlivé sektory. Každý sektor ovládalo jediné táhlo. Všechna táhla uchycená na pohyblivém prstenci pak mohla být nastavována buďto ručně, nebo automaticky pákami se závažími nastavenými na určitý tlak větru.
Význam žaluzií spočíval v jejich možnosti nastavit je buďto pod určitým úhlem, anebo zcela rovnoběžně se směrem vzdušného proudění, zvláště v případě nadměrné síly větru. Zabránilo se tak poškození větrného motoru a hnaného pracovního stroje.
Označení "větrná turbína" pro tyto volnoběžné motory se ujalo jednak pro velký počet lopatek nebo žaluzií používaný u jejich oběžných kol, jednak pro obdobu vzdušného proudění a vodního proudění ve vodních turbínách.
Provoz těchto větrných motorů ve srovnání s tradičními lopatkami (křídly) - zejména pro rovnoměrnější otáčky - byl značně účinnější, než u mlýnů do té doby běžně užívaných v českých zemích.
Výroba Halladayovy turbíny se odlišovala od dosavadní stavby větrných mlýnů. Dosavadní tradiční motory větrných mlýnů v našich zemích všeobecně byly dílem místních výrobců - stavitelů, mlynářů a sekerníků, vycházejících ze zkušeností předchozích generací. Technologie výroby větrných lopat, hřídele, palečných převodů a dalších dřevěných součástek těchto mlýnů vycházela ze zpracování jednoduchými tesařskými nástroji - sekerou "šumberkou", pilou "břichatkou" a nebozezem. Stavitelé větrných mlýnů si sami kreslili plány stavby, kterou po dohodě s mlynářem (provozovatelem či majitelem) realizovali.
Tato jednoduchá technologie stavby větrných mlýnů představovala ještě dlouho v 19. století zvláště u nás jedinou možnost, jak postavit větrný motor dostatečného výkonu, a přitom zanedbávat požadavky tření, aerodynamiky, a používat jednoduché konstrukční prvky bez velkých nároků na materiál, přesnost výroby a použití přesných výpočtů.
Takovou technologii však již nebylo možné bezezbytku uplatňovat při výrobě větrných turbín. Byly to stroje vyráběné nejenom na základě zkušeností mlynářů, stavitelů a techniků, ale rovněž již na základě prvních měření a výpočtů konstruktérů a badatelů v evropských zemích od konce 18. století a v zámoří pak od 60. let 19. století (Lee, Smeaton, Hooper, Cubbit, Florke, Crueger, La Cour, Eiffel, Halladay, Leffel atd.). U těchto strojů vzhledem k jejich vyšší účinnosti a výkonu bylo nezbytné volit rovněž i jiný materiál, než jen dřevo, a tím také jiné konstrukční provedení, a dodržovat daleko větší přesnost výroby a montáže jednotlivých součástek a dílců.
